Požadavky stakeholderů a řízení firem

(Stakeholder Claims and Corporate Governance)

(Stakeholder - termín pro nejširší okruh lidí, kterého se dotýká provozování byznysu – patří sem vedle akcionářů i dodavatelé, odběratelé, zaměstnanci a místní komunita, ve které se byznys provozuje)

 

Napsal Chris Jarvis jako část projektu BOLSA,

 

Studie je dostupná na adrese http://www.bola.biz/ethics/stakeholder.html

 

Tento článek směřuje k poněkud skeptickému pohledu na termín „stakeholders“. Přečtěte si, prosím, poznámky které tento pohled podporují. Pisatel není právě přesvědčen vznešenou polemikou „stakeholderského přístupu“ a jeho argumenty. Je jasné, že koncept vychází z kolektivního idealismu, ale rozkošná idea „nechť je kolektiv vespolek ponechán, ať se vzájemně podílí a stará“ – nepředstavuje zatím, zdá se, koncept nových aktuálních organizačních forem a mechanismů pro řízení firem v novém duchu a způsoby rozhodování, které bude fungovat!

 

Výzvám po „stakeholderské ekonomice“ se dostává publicity a pozornosti (viz Hutton 1995). Ale co tento koncept znamená? Ideje stakeholderovského kapitalismu představují politické hodnoty. Způsoby redistribuce vlastnictví a participace pro celou agendu jsou v praxi obtížně proveditelné.

 

Jsou dva návrhy 

A.      politické vyjednávání s každým jednotlivým občanem a  skupinami, kterých se zájmově dotýká (stake)  provozování byznysu, a to způsobem, který je dnes běžný

B.       firmy by měly být reorganizovány tak, aby  stakeholders – tj.akcionáři, dodavatelé, zákazníci a zaměstnanci – mohli více participovat  na rozhodování.

                                                                                                    

To však neznamená, že metody použitelné pro B mohou splňovat požadavky pro A.

 

Představa „stakeholderské společnosti“ je, že je 

-          formou demokratické reprezentace – všichni jednotlivci a zainteresované skupiny mají společnou účast v X. Co je X?

-          koncept „veřejného zájmu“ zajišťuje rovnost příležitostí  a  garantované minimum  pro všechny občany.

 

To je rétorika. Praktické představy o zacházení s vlastnictvím, vzájemné závislosti a tvorbě pracovních příležitostí jsou – jako „červený bedrník“ – klamné.

 

Sociální blahobyt

 

Evropský socialistický závazek (pro realizaci společnosti blahobytu a uplatnění všeobecného hlasovacího práva) je prohloubit občanské vědomí obyvatel a zajistit všem „rovnost příležitostí“. „Vlastnictví“ musí být připraveno platit za zajištění své bezpečnosti a infrastrukturu, kterou mu „společnost“ zaopatřuje  - zákonnost, stabilitu, vzdělanou produktivní populaci, právo na obchodování na trhu,  zajištěném pomocí různých institucí a  způsobů ochrany, což usnadňuje obchodování – s rysy tržiště Adama Smithe.

 

Novodobý stakeholderský kapitalismus akceptuje programy zdravotní péče, sociální pojištění, vzdělávání tak, aby se občané mohli plně účastnit na tvorbě hodnot v ekonomických procesech a byli plnoprávnými členy občanské společnosti.

 

 

 

Obecné vlastnictví – nacionalizace (znárodnění)

 

Jeden názor je, že dosáhnout stakeholderského socialismu lze znárodňováním – státní nebo obecní vlastnictví výroby, distribuce a směny. V UK Labouristé tuto myšlenku již opustili, nastolujíce otázky, zda má dnes vůbec význam uvažovat  alternativy vlastnictví a změn organizačních struktur firem lišící se od těch, které jsou běžné a osvědčené v současném kapitalismu.

 

Mnozí se domnívají, že stakeholderský kapitalismus má reálný význam a  měl by zahrnovat zahrnutí pojmu stakeholding nejen do národní legislativy a principů politiky blahobytu (welfare state), ale musí postihnout úroveň zaměstnaneckých vztahů. I prováděné znárodňování sice změnilo vlastnictví, ale málo došlo k vnitřní reorganizaci znárodněných společností. Tradiční manažerská hierarchie zůstala stejná.

 

Corporate Governance

 

Stakeholderská škola  vyhlašujíc nové formy řízení byznysu (Corporate Governance) argumentuje, že to zlepší ekonomické chování a je to krokem k ekonomické demokracii.

 

Ale vzhledem k potenciálnímu rozporu mezi ekonomickou efektivností a  ekonomickou demokracií bude prvé vždy dominantní. Vláda by shledávala obtížným ukládat změny firmám ve jménu stakeholderské společnosti,  stejně jako bylo shledáno obtížným zvenčí implementovat myšlenku výrobní demokracie.

 

Přístup na trh a  hlas lidu

 

Všechny ekonomické systémy jsou charakterizovány zákony, zabezpečujícími

 

1.        procesy volného trhu (svobodný vstup/výstup) a

 

2.       zákony, udržujícími právo na demokratický hlas, tj. „míti možnost k tomu něco říci“.

 

 

Ekonomové, kteří mají ve zvyku směřovat k dokonalé soutěži a volnému toku informací, docházejí k závěru, že institucionální regulační struktury podkopávají účinnost trhu, ,,ekonomické výsledky.“ Proč vymýšlet těžkopádné institucionální mechanismy pro jednotlivce a skupiny, aby uplatňovali demokratický hlas k tržním procesům, když to může mít malý efekt?“

 

Pravice argumentuje, že zlepšení blahobytu proudí přirozeně z volného působení tržních sil. Jednotlivci jako ekonomičtí účastníci trhu mají právo vstupu nebo výstupu do a z tržních procesů, které shledávají výhodnými nebo naopak.

 

Levice argumentuje, že sociální blahobyt je nejlépe zajištěn „všelidovou účastí, hlasem lidu“, participací národní nebo lokální. Efekt volného trhu (vstup/výstup na trh jako mechanismus zajištění svobodného výběru) je zpochybňován. Mechanismus volné soutěže podkopává socialistické politické cíle.

 

Stakeholderská práva

 

Kapitalistické firmy mají mnoho potenciálních stakeholderů: manažery, dělníky, podílníky, banky, zákazníky, místní regiony a komunity a ekologické skupiny.

 

Kdo by měl právo ovlivňovat klíčová rozhodnutí, jak a kým by mělo být vůbec firemní jmění ovládáno? Jakou formu mají mít tato práva?

 

Je zavedeným pravidlem, že účelem firem je maximalizovat zisky jen pro přímé investory, kteří nesou přímé finanční riziko – akcionáře, a ti by měli nárok na hlasování o určování politiky. Jiní stakeholdeři mají pouze právo vystoupit. Zákazníci mají právo přestat kupovat, dělníci mohou odejít za lepší prací,  banky mohou volat po splacení úvěrů.           

 

Existují však stakeholdeři s investicemi a náklady „vnořenými“ do firem (např.dělníci, kteří investovali do  zkušeností specifických pro firmu). Ti vyžadují ochranu proti firmě jednající případně proti jejich zájmům. Ale měly by stakeholderské skupiny dostat tuto ochranu prostřednictvím práva, nebo nějakou jinou cestou hlasovacích práv ve firemních operacích?

 

Akcionářský vztah k firmě není „periodicky obnovován“. Není sepisována individuální smlouva s firmou před tím, než je do ní investováno. Každý dělá individuální rozhodnutí a kupuje nebo prodává na příslušném trhu. Poskytnutí hlasovacích práv k rozhodování společnosti jiným stakeholderům pravděpodobně povede

-          k tvorbě dodatečných nákladů

-          ke snížení úsilí o maximalizaci zisku

-          ke stanovení  pomýlených cílů (pluralita) a podkopávání fungování firmy.

 

 

Problém agendy

 

Argumentem volného trhu je ponechat kapitalistické firmy, aby konaly, co je nejlepší pro kapitalistické firmy – maximalizovaly zisky. Je však odděleno vlastnictví od manažerského řízení. Rizika podílníků jsou větší. Vložené náklady jiných stakeholderů (zaměstnanci nebo místní komunity) mohou ovšem převýšit individuálně vynaložené prostředky jednotlivých akcionářů, zvláště v zemích s rozvinutým akciovým trhem, ale jak jednotliví akcionáři, tak majitelé velkých objemů akcií narážejí v případě, že ceny akcií klesají,  při jejich prodeji na problém těchto vložených nákladů. Velcí investoři tak požadují silný hlas – ale nesou skutečně tak velká rizika, aby měli dostávat přednost?

 

Podporují všichni stakeholdeři firmu – nebo je to akademická otázka?

 

Argumentuje se, že stakeholdeři: zaměstnanci, dodavatelé, komunity, vláda atd.atd.

-          mají zájem podporovat firmu v jejím úsilí o úspěch - platí to však vždy?

-          mají detailní znalost firemních operací – je tomu vskutku tak?

-          mají informace a motivaci k monitorování a formování firemního chování - jak je to podněcováno? Je toto tvrzení čistá pravda? 

 

Rozptýlení stakeholderů znamená omezení kontroly nad managementem. Ale jaké jsou tržní mechanismy pro kontrolu managementu? Mnozí stakeholdeři jsou na tomto trhu přítomni - jsou schopní intervence jinými cestami?

 

 

Stakeholderský koncept a  nároky na řízení firmy

 

Obhájci konceptu vidí ekonomické přínosy vyplývající

 

  1. z potenciální redukce externích nákladů vložených firmou do stakeholderů. Argument je však pouhé přání… Firmy berou většinu takovýchto nákladů jako externality a odmítají za ně zodpovědnost. Konfliktní následky případných redukcí jsou stávky a soudní pře a vláda pak zavádí regulační opatření a kontroly. Tudíž –   ideální stakeholderská firma by měla vyjednávat o výši těchto nákladů interním dohadováním se svými stakeholdery. Přirozeně by mohla a činí tak! Zobecnění je sice v pořádku, ale jeho problém leží jinde, je pojato příliš ze široka;

 

  1. na základě tvrzení, že stakeholderský přístup podněcuje lepší transfer informací  mezi různými částmi firmy. Konkurenceschopnost je ovlivněna, mohou-li stakeholdeři (banky, dodavatelé, nebo zaměstnanci) dosáhnout dohody s manažery. Vyžadováno je sdílení informací a vzájemná důvěra. Řídící struktura, která podněcuje sdílení informací, může generovat takové dlouhodobé vztahy nebo „implicitní kontrakty“. Ale ty se již objevují cestou dohadování obchodních kontraktů – je obtížné si představit, jak univerzální „sociální“ předpis bude aplikován na všechny situace.

 

 

Přebírání

 

Může idea „stakeholderské  firmy“ změnit to, co se považuje za ekonomicky efektivní pro firmu a společnost? Převzetí je ekonomicky přínosné, jestliže hodnota spojeného podílu jak nabývající tak nabyté firmy roste. Ale mnozí iniciátoři fúzí neuznávají náklady, které by chtěli uplatnit stakeholdeři.

 

Převzetí, které zjevně tvoří hodnotu, projevující se ve formě vyšších cen akcií (a tím všeobecně zvyšují sociální blahobyt), mohou nerovnoměrně redistribuovat existující hodnotu mezi stakeholdery. Hrozby převzetí mohou narušit dlouhodobé vztahy stakeholderů k firmě nebo ovlivnit výdaje na technický rozvoj – což je důležité pro konkurenceschopnost.

 

Převzetí – privátně prospěšná akcionářům – mohou vyvolávat dodatečné náklady vůči společnosti (kdo, jak, co?). Obhájci stakeholderského konceptu mohou volat po redefinici firemních vazeb (zásadně orientovaných na prospěch pouze akcionářů), zdánlivě s cílem zabezpečení  lepší shody mezi zájmy  firmy a „společnosti“ (society). Ale tato rétorika a praktické zájmy jsou těžko slučitelné. Mnoho politiků levého středu hlásá přísná omezení přebírání a usiluje o lepší mechanismy ke zlepšení discipliny a možné eliminaci nevhodných manažerských týmů.

 

Rozptýlené  vlastnictví firem brání aktivnímu stakeholderskému řízení. Disciplinu ve firmě vyvolává buď vědomí, že je zkoumána s tímto cílem, nebo pouhé obavy z převzetí. Jednoduše, možné dodatečné sociální náklady vyvolávané procesem převzetí nejsou samy o sobě důvodem k reformě stávajícího sytému, pokud by jiné návrhy současně nezajistily lepší způsoby kontroly chování managementu.

 

 

Není řešení?

 

Stakeholdersky orientovaná firma není řešením problémů a nejistot současného kapitalismu. Stakeholderské firmy stále zůstávají kapitalistickými firmami k vytváření zisku, setrvávajícími v konkurenčním boji. Politická rétorika o jakési redistribuci efektu nenabízí použitelné, robustní mechanismy. Návrhy na změny běžných struktur řízení směrem k stakeholderskému pojetí (Corporate Governance)  zahrnují více externích intervencí a kontroly – jsou to metody, které zpomalují  a předpisují řešení těm kdo musí činit rozhodnutí. Také politici, chtějící zvýšit národní prosperitu, mohou argumentovat, že určitá opatření na dodávkové straně ekonomiky jsou  nutná pro její celkovou ekonomickou regeneraci. Ale stakeholderský model  řízení nemusí být nezbytně ten, který bude úspěšný nebo schopný implementace do firmy.

 

 

Problémy s reformou

 

Reforma řízení firem cestou „stakeholderského myšlení“ nastoluje některé problémy:

 

1.     kdo jsou stakeholders?                                                                                                         

 

Jestliže jakákoli skupina, která je zasahována operacemi společnosti, je považována za mající v ní určitý (byť i hypotetický) podíl, pak idea stakoholdersky orientované firmy je nefunkční. Odpovědní stakeholdeři   se mění podle firemních podmínek.

 

Zákazníci potřebují silný hlas v monopolech, jako jsou veřejné služby (energetika, voda), což zase není přiměřené pro firmy, působící na konkurenčním trhu. Stoupající konkurence postupně eliminuje rozsah stakeholderů  a snižuje potřebu „hlasování“ (dosažení vzájemného konsensu).

 

 

Jaká procedura připíše váhu rozličným zájmům stakeholderů a kdo bude definovat specifická práva

·         vlastnictví

·         hlasu v představenstvu

·         možnosti veta

·         práva na konzultace

·          výdaje na platy a mzdy a další kompenzace pro stakeholdery obecně?

 

Ne každý stakeholder  by měl mít stejná práva Participace může být dosaženo různými cestami.

Musíme uznat  též, že být stakeholderem zahrnuje jak povinnosti tak práva. Jaké jsou povinnosti?

 

 

2.     Kolik stakeholderů?

 

S nadbytkem stakeholderů – všichni  s určitou možností veta ke způsobu fungování firmy – bude výsledkem například úplné zastavení strategických rozhodování. Měli by pouze vlastníci akcií mít  finální slovo ve strategických rozhodnutích managementu, zatímco ostatní stakeholdeři jen právo na konzultace a možné kompenzace? To by zachovávalo exekutivní autonomii – ale co akcionáři versus manažeři ?

 

Rozšíření definice, kdo je legitimním stakeholderem, je problémové. Jaký stakeholderský způsob řízení by mohl zajistit, aby se neobjevily potenciální konflikty? Určité problémy se zhorší vlivem oslabení představy „firemního zájmu“, poněvadž jedni možní stakeholdeři (jako spotřebitelé  nebo ekologické skupiny) nesouhlasí  s výrobními stakeholdery, a výsledkem může být i paralyzování firmy. Ale nestává se něco takového i v normální tržní ekonomice?

 

Je zjevně nezbytné jasně vymezit rozhodovací pravomoce a zodpovědnosti. Nevyhnutelnost nějakého stakeholderského konfliktu jasně volá po objektivním srovnání efektivnosti tradičního modelu řízení s takovým, který by „uznával stakeholderské struktury“.                                 

 

                3. Kdo má rozhodovací pravomoc?

 

Jak vyjádříme, co se rozumí pod pojmem „stakeholderská firma“? Je to program k dosažení ekonomické demokracie, nebo nová forma korporatismu, kde  každý stakeholderský zájem dává možnost uplatnění veta k  rozhodnutím společnosti?

 

Není to maximálně možná ekonomická demokracie, dosažitelná v tržní ekonomice? Co je slabinou tohoto argumentu?

 

Stakeholderský koncept má málo reálný základ. Provokuje existující struktury a mechanismy. Toto představuje určitou rovnováhu ekonomického rozhodování, nesvěřeného pouze těm, kteří vlastní a kontrolují jmění. Připuštění jiných vlivů do rozhodování je otázkou – znamená to redistribuci rozhodovací pravomoci a vlastnictví napříč jednotlivými sektory ve firmě.

 

                4. Kdo má prospěch?

 

Přichází v úvahu nacionální prvek. V globální ekonomice mohou mít prospěch z stakeholderismu  jak političtí, tak ekonomičtí soupeři bojující o suverenitu. Ti, kteří oponují těsnější integraci v Evropě, argumentují

 

-          dodatečnými náklady systému Corporate Governance podle německého modelu

-          náklady danými legislativně určenou minimální mzdou a výdaji na sociální péči.

 

Můžeme vskutku vidět, jak dosavadní odlišnosti japonských a německých modelů (věnovaných  dlouhodobému investování a participaci  bank a zaměstnanců ve firmě) mizí pod vlivem globální soutěže, nutící všechny společnosti a národní vlády se sjednocovat na anglo-amerických osnovách řízení firem (Corporate Governance), které zajišťují dostatečnou flexibilitu, potřebnou pro obstání v mezinárodní soutěži.

          

Ale bude sociální ochrana, tj.minimální mzdy, nevyhnutelně poškozovat zaměstnanost?

 

 

Co můžeme vytěžit ze stakeholder přístupu ?

 

Je malý předpoklad,že tento koncept se spontánně rozšíří. Ale jsou zde hnutí  jako

-          investoři do lidského potenciálu

-          systém získávání  zaměstnaneckých akcií (The Employee Share Ownership Scheme)

-          organizace v neziskovém sektoru,

která začleňují rozličné aspekty stakeholderového konceptu. Ty mohou působit při postupném rozšiřování nových postupů.  

 

Abychom se dostali za pouhou rétoriku, musí být definovány limity. Aby koncept dostal silný myšlenkový náboj,  musí být

-    zakomponován jako nástroj v rámci vládní politiky na různých úrovních – globální, národní, regionální a lokální

-    musí být obecně vůle učit se a experimentovat s novými formami a prvky řízení.

 

 

Jedním příkladem realizace regionální politiky je  „Northern Development Corporation“, která přivádí hlavní ekonomické stakeholdery (jako obchodníky, lokální autority a odbory) k poradám s cílem implementace rozvojových strategií v severovýchodě Anglie. Je  tu nějaký rozdíl od výzev místních vlád, které – prostřednictvím své každodenní činnosti – se pokoušejí  přivést všechny, kterých se to týká, ke společnému sdílení informací a hledání příležitostí pro spolupráci?

 

 

Reforma řízení firem směrem k „stakeholderismu“ v soukromém sektoru může podnítit k aktivnější roli institucionální investory, aby projevovali hlubší zájem o firmy, ve kterých investují;

    -   mohla by je přinutit hlasovat na valných hromadách – změní to něco ?

    -   musí se zajistit větší transparentnost a čitelnost

    -   mohla by vyvolávat zákonodárné iniciativy pro daňové úlevy v případě dlouhodobého držení

         akcií.

 

Je zde málo nebo žádný vědecký důkaz pro domněnku, že investoři již dnes toto nedělají - respektují vlastně své stakeholderské zájmy v rámci své investiční politiky (investováním do nejvýnosnějších možností, zabezpečováním lepšího managementu atd.). Ovšem často je slyšet stížnost, že institucionální investoři by se měli více angažovat v dlouhodobém investování. Ale mnozí již vlastní akcie po poměrně dlouhou dobu.

 

Vláda může vyladit daňový systém  v neprospěch krátkodobého podílnictví. Jaký by mohl být dopad na investiční chování ?

 

 

Jaké jsou možnosti iniciativ ke změně rolí institucionálních investorů ?

 

Organizační struktury ve veřejných, soukromých a dobrovolných sektorech v  UK jsou rozdílné. Který model nabízí nejlepší praxi v každém sektoru? Je zde důkaz, že změna by mohla být prospěšná. Různé studie ukazují, že zapojení zaměstnance do řízení svého pracovního místa buď prostřednictvím schémat participace jako Spojené konzultační komise, nebo prostřednictvím vlastnictví zaměstnaneckých akcií (ESOS  nebo SAYEs) směřuje k zvýšení pracovní produktivity. Ale výsledky ještě nejsou konečné  - některá schémata mohou být část řídícího systému nazvaného Investice do lidských zdrojů, jiné součást systémů totálního řízení kvality. Produktivita  může  růst také následkem strategického investování.

 

Vláda může sponzorovat experimenty na podporu a rozšíření různých druhů Corporate Governance. Ale rozměr každé operace je rozdílný, stakeholdeři jsou rozdílní a veřejný zájem je rozdílný.

 

-          Mohly by být reformy zaměřeny na regulaci veřejných energetických podniků k zajištění lepší rovnováhy mezi akcionáři, zákazníky a dodavateli, aby regulační procedury byly transparentní?

 

-          Proč by měly být tyto firmy vyčleněny, aby zde byla dána větší váha zájmům zákazníků?

 

-          Měla by regulační struktura garantovat fixní sdílení zisku se zákazníky ve formě snižování cen?

 

-          Orientace těchto společností více na zákazníky vyžaduje změnu v odměňování managementu – nahrazující akciovou opci motivačními schématy, která vážou odměny na snížení cen a kvalitu poskytované služby.            

 

 

 Subvence nebo sociální podnikatelství ?

 

Aby stakeholderské firmy privátního sektoru prospívaly, musí být úspěšné jako kapitalistické firmy. Můžeme jim pomáhat podněty jako daňové odklady u ESOSs, ale obecně státní subvence (firmám) by mohly být narušující a nepomáhat rozšiřování forem Corporate Governance. Pomocná role vlády je otázkou, jestliže sama institucionální nebo regulační inovace je schopná napomoci uskutečnění změny.

 

Agentura „3i“ disponující „rizikovým kapitálem“ snad dodává model pro regionální rozvojové banky k vytváření nových finančních vztahů mezi  bankami a malými firmami.

 

Stakeholderský přístup  musí být aplikován na rozličné řídící struktury podniků, ne pouze na ty soustředěné na komerční zisk. Mnohé jiné „sociálně podnikatelské“ faktory spíše než finance jsou podstatné  pro úspěch firem na komunitních základech. Dostupnost malých půjček může být katalyzující pro regeneraci tohoto upadajícího sektoru. To by vyžadovalo

-          financování z veřejných zdrojů

-          lokální rozvojové banky (na komunitních základech)

-          místní lidi s místními znalostmi

-          půjčky a subvence s minimálními vedlejšími požadavky.

 

Zajímavé jsou zkušenosti Community Development Banks v USA. Experimenty ukázaly, že v případě jasně definovaných pravidel a kontroly lokálním výborem místních osobností efekty převyšují s nimi spojené náklady.

 

Implementace takových širších politických idejí je závislá na různých vládních úřadů, koordinujících odlišné iniciativy do smysluplných „politik“. Corporate Governance spojují s jinými ekonomickými politikami čtyři body.

 

1. mezi organizační změnou na úrovni firmy a makroekonomickou politikou

 

Organizační změna je forma investování s náklady a přínosy. Klíčový faktor motivace podnikatele k akceptování nových pracovních postupů je makroekonomické prostředí. Stabilní a předvídatelná makroekonomická politika dovoluje firmám akceptovat přechodné zatížení přechodovými náklady – klíčové pro dodavatelskou stranu ekonomiky.

 

2. státní příspěvek na vzdělávání a mobilitu pracovního trhu

 

Pomáhat  jednotlivcům opustit špatnou práci je to důležité v jeho vlastním zájmu? Mnozí zaměstnanci trvají na zlepšení pracovních podmínek  a řízení. Ale vzdělávání a mobilita trhu práce nejsou alternativou k reformování Corporate Governance. Vzdělávací příležitosti jsou doplňkem, nikoliv náhradou za pracovní místa těch, kteří se vzdělávání účastní.

 

3. iniciativy pro zlepšení Corporate Governance cestou stakeholderismu by neměly záporně působit na politiku konkurenceschopnosti

 

Musí být oslaben potenciál možného blokování fúzí ze strany stakeholders a „veřejného zájmu“.

 

4. Státní  finanční intervence v situaci selhání trhu se neukazuje být účinná

 

Znalosti státu jsou omezené. Dokonce i když jsou jasné případy selhání trhu nebo byla identifikována distribuční nespravedlnost, aktuální dopad tzv. „korekčních politik“ nemůže být předem pochopen. Ale intervence experimentem, rozeznávajícím selhání, jakmile se objeví, a poučení z toho – to může být užitečné.

 

 

Závěry

 

Nové formy Corporate Governance potřebují prokázat, že jsou lepší než staré. Jsou ti, kteří se domnívají, že jsou nebo by mohly být. Podstatná je  potíž ve spojování požadavku na vysokou ekonomickou výkonnost se stakeholderskou participací při rozhodování. Dále se pak o stakeholderské koncepty  vedou spory zvláštní rétorikou, která vychází z dané politické perspektivy.